A zase ten květen!

...a protože těch světlých míst na duši i na obloze bylo od března strašně málo, neb Paynova šeď, loni jen tak lehce naaranžovaná do písně Paperback (album Kalibrace smyslů r.2009), byla přítomna denně a ještě do toho přikapkávalo, kronika souboru plnila se jen pozvolna zajímavými koncertíky, bylo rozhodnuto jinak!

Po loňském mimořádně vlahém květnovém večeru stráveném spolu s vámi na nádvoří Domu pánů z Kunštátu a po zvládnutém trojboji: narozeniny-koncert-narozeniny, jsme uvěřili, my v květnu rození, že to letos bude ještě větší maso. Pořádající Alband se opevnil Trojkou barem, Moravskou vinotékou a Svijany v pípě, vééélikou šatnou v očekávání souborů a sólistů věhlasných, neboť nutno bylo písní a tancem oslavit posun věku u některých z Albandu, ale i hlaholem a přípitky zdraví a vytrvalost popřát souputníkovi našemu, pěvci z Prahy – Luboši Pospíšilovi. Umělec, který přijel do Brna s kapelou 5P, nám měl dokladovat, že i v šedesátce, které se letos v září dožívá, se lze obradovávat hudbou a společnost muzikerů i diváctva obdarovávat tím lepším, co ve vás je. Letošní již pětiboj byl velmi náročný. V pořadí:
narozeniny - Folk Team - Alband - Pospíšil a 5P – narozeniny...

Bylo by vše probíhalo ve velké formě všech zde zúčastněných, nebýt neustálého strachu o překročení časových limitů vymezených jednotlivým aktérům v souvislosti s překročením hlukových norem v nočních hodinách – deadline 22:20 hod. a nebýt neustálého pocházení známého hudebníka Zdenála Kluky od hudebníků, kteří měli po výkonu k těm, na které výkon teprve čekal, jsa vyzbrojen nenápadnou PET lahví s tekutinou pouhým okem připomínající slivovici 52% r.2009 vypálenou neznámo kde. Ano, byla to skutečně domnělá zázračnice, která málem způsobila rozpad brněnsko-pražské softrockové scény. Nakonec to byl letos nepopulární déšť, který, spuštěn ve 22:18 hod. způsobil v ten okamžik rozpad všeho, co se do té nazývalo „open air foyer“! Zůstaly jen židle, mokrá dlažba a prázdné pohárky... Byl to dobrý koncert, kam jste všichni vlastně zmizeli...?

Hudebníci, bezpečně ukryti ve véééliké šatně, pak společně se Z. Klukou plánovali jakýsi festival-desetiboj na květen 2011. Datum zakonzervujeme a vás srdečně pozveme.

Zdraví J.A.K.

Zima je sviňa. Slunko moc neleze, hloupý kupky zmrzlýho sněhu na ulicích, teplota hodně pod nulou při tom slibovaným nočním vyjasnění... Stejně jako loni sedím v pokoji a čumím na bednu. Stejně jako vloni - ve čtyři ráno. Úplně stejně nadšeně sleduju Australian open (AO). Figurky s raketama křižují modrý plac s nápisem Melbourne a taky dost řvou. Nejvíc baby! a Rusky víc než Američanky. Je to možné? Chlapi jsou letos o moc tišší. Ale všichni hrajou krásně. Dá se na to koukat. Faforit nefavorit. I nasazená šestnáctka proti nasazený dvojce... Super špíly!

V těch pauzách mezi dvěma gamy potichoučku si řvu zase já. V náruči mám furchovku, která se od loňska nádherně vyhrála. Její zvuk je tak lahodnej, že ji nemusím elektricky rvát přes kombo a trsátkem Dunlop 72 jenom lehce přihlazuju struny značky Elixír. Než ten sympaťák na empiru zvolá „...time!“ vrhnu do stěn obýváku tak z deset akordů, jen tak, abych se měl k čemu vracet za další dva gamy. Snažím se s těma tenistama držet krok. Nemlátí kolem sebe jen tak. Má to hlavu a patu. Přemýšlejí, hledají slabý místečka, hledají fígle, riffy a grify a pomaloučku polehoučku se tím probíjejí k cíli. Mladý havajky, ten vybranej tenisovej potěr, jim nosí na rakety zakutálený žluťoučký chlupaťoučký míčky a podávají tlustý frotýráky.

Verdasko se chlapil ve třetim a čvrtym setu, v pátym se zadařilo Davyděnkovi. Španěl pojede domů. Podle toho, jak rychle naházel rakety a nepoužitý ručníky do kabele, to vypadá, že mu to v 9:00 SEČ letí do Barcelony. Bože, to je hodin! Kladu kytaru do futrálu a prchám z domu. Krásný holky Williamsovic už dnes neuvidím. Snad se prokoušou do finále a to shlídnu v sobotu. Já se dneska neprokousal k žádnýmu solidnímu popěvku a ani ke kousku textíku. Jó, loni při Melbourne jsem měl hotovou víc než půlku Kalibrace (KS)! Není kam spěchat, masters teprve začínají, třeba mě Múzy políbí při UO nebo FO, nebo klidně ať si to nechají na Wimbledon. Stejně potřebuju prvně obehrát KS...

P.S.

Teď se z netu dovídám, že ségry Williamsovy trochu šokují tenisový svět kalhotkami zn. EleVen v tělový barvě, kerý mají navlečený pod dresy... No ještě že na centrálním kurtu hlídá falše Jestřábí oko, prostě za této situace se těm rozhodčím nedá věřit. Budu muset ty svoje nápady na nový album trochu přehodnotit. Teda, pokud budu chtít šokovat...

Zdraví J.A.K.

Nestává se každý den, aby moje maličkost křtila komusi cokoliv. Knihkupec Jirka Šedivý to celý vymyslel takto: před prodejnou na Masarykove bude stát mašina. Závodní ostrej speciál. V prvním patře knihkupectví budou nachystaní mladí ztepilý závodníci. a kolem zdivočelej dav fandů všech motocyklovejch kubatur od malorážek po superbiky. Kolem davu fanoušků bude houština zuřivejch novinářů, fotografů a TV štábů. V jednom rohu bude stát Vláďa Rejda, fotograf a autor knihy o letošních seriálech MS silničních motorek, vedle bude rtuťovitej moderátor, téměř legenda české verze Eurosportu Joska Kubíček a vedle Josky - s připraveným teplým sektem já!

Nóó - bylo to hodně hustý. Trma vrma jako před startem Moto GP. Joska lítal s handkou po prodejně a zpovídal jednoho pilota za druhým. Prej jaká byla sezóna, proč to nejelo, proč se padalo, a jestli to bolelo, a co v Barceloně, jaký hostesky byly v Brně, a co kdo chystá na příští sezónu... a chlapi piloti trpělivě odpovídali a zodpovědně podepisovali tlustýma fixama křídový stránky knihy a svoje osobní podpiskarty. Těch blesků zleva zprava... a pak to přišlo, prej abych k tomu taky něco řek' i já a abych velmi rychle odšpuntoval tu flašku a stříkal a stříkal a taky popřál. To mi celkem šlo, protože na všechny závody čumim a klukům českejm samo držím pěsti, ať hrnou Brno, Donington nebo Suzuku, a pocákat nádhernou knihu plnou úžasnejch fotek a nekompromisních informací a navíc si ji potom, podepsanou od všech těch hypotetickejch mistrů světa, smět vzít domů bylo víc než neskutečný. a tak jsem v té eufórii popadl kytaru, nasadil capodastr a ve s t o j e (!) vyšil pecku „Na sál“, mysleje přitom trošku na toho Lukáše Šemberu, sedmnáctiletýho Brňana, co se tak blbě potlouk u Olympie. V písničce to dopadlo dobře, tak bych to moc přál i Lukinovi! Luky go!

A tak jsme vyrobili rychlej „hasičák“, popřáli jsme si navzájem pěkný Vánoce, úspěšnou sezónu a bohatý mecenáše a celý kosti. Finálovej přípitek zastoupila loňská meruňkovica a pak se všichni vypařili do předvánočního štatlu…

Zdraví J.A.K.

Jako Pohádka o dvanácti měsíčkách mohl být ten report z Géčka.Dívám se na ty Danovy fotky a furt mi tam něco chybí. No jasně, Peťula!! Třináctý měsíček, a hodně důležitý měsíček… To jako účinkující! No jo. 14, 15, 16 – hosté, kmotříci, hodně důležitý figury. a další a další… co proběhli pódiem: kameramani, fotografové, můj taťka s calvadosem, pan Adámek s cabernetem! a když na to tak koukám, tak do té pohádky patří všichni, kteří kolem ohně seděli. Tedy i Vy, diváci, Mr. Frgal u pultu, trhačka lupení, šatnářka i ta Zlatka zlatá holka obětavá z pokladny…Raduš Baduš co hlídala CD, barman co lil kafé a likéry … Moc měsíčků, moc lidiček, hodně jiná, ale krásná listopadová pohádka. Dlouhý příběh s dobrým koncem. a nešlo o jahody, ale stříbrný kotouček s rýhami tenkými jak vlas a s písněmi delšími než kmit polární záře.

Kdo tam byl a kolem vatry seděl, na vlastní oči viděl, jak zmrzlá Maruna popadla první Bohemkou politý CD a do centra Brna prchla, pátrání bylo v pátek odvoláno, pocintané CD jevilo se nespustitelné….přiznala Maruna mailem! Žádné zatoulané manželky, žádné nesnězené chlebíčky, žádné nevypité víno – to pro ty, co nebyli, zapomněli nebo jim to bylo jedno.

Záznam obrazu i hudby byl proveden, v týdnu se přesvědčíme jak moc se povedl a dáme Vám vědět, stojí-li to za to, svým bližním tímto kalibrovaným cirkusem Albandu udělat podstromečkovou vánoční radost. Byli jste všichni, jako vždy skvělí. Udělali jste nám pomyšlení a ze křtu potěšení. Co takhle příště

Zdraví J.A.K.

Zdariš fans, skoro všechno už dávno víte, tak jenom letecky…. Předprodej funguje, lupeny mizí. Na pultu FT Records na Kapucíňáku se už vyhřívají céda….Před prasečí chřipkou skrýváme se na základně a pilujeme repec na křest. Včera nový zážitek se smyčcovým triem Nalia, Alband poprvé doplnil aranže houslemi a violoncellem. Přišel i Zbyněk s baterií kláves – umí na ně hammondky a flašinet, k velké mojí radosti jsme mohli po čase s Peťulou prubnout i Důlek na míru, no a hovězí vokály mužstva byly zdařile vyspravovány zvonivými hlasy Lucky a Helenky. Tak to máme čtvrtek, no a v neděli ráno si zazkoušíme s Fanóšem Šírem a pozóóór změna (!) s dobrem pod paží se v našem týmu objeví Petr Truksa z kapely EARLY TIMES… Další foto v pondělí, v úterý pojďme lehce oslavit a nadechnout se ke středeční palbě…

Pěkný zbytek víkendu přeje J.A.K.

V tom čase šílenství okolo vydání alba jsme si s Albandem vyrazili dopřát si koncertního klídku v Zámeckém klubu v Hranicích. Nádherný interiér sklepního klubu nám byl sympatický sotva jsme vkročili... Všechno nové, napucované, navoněné a čisté. Usměvavý pořadatel a skvělý zvukař nám byli k ruce a my se mohli věnovat přípravě našeho vystoupení. Všechno fungovalo jak mělo, šatna byla přepychová a barůvka na dosah, ceny neuvěřitelné...

Diváctvo proudilo, takže jsme bez odkladů spustili naše stroje v duchu Tour Kalibrace smyslů. Večer patřil pouze nám, neboť naši supporti, Pozdní sběr, ovlivněni nemocí bubeníka, dorazit nemohli. Příjemné bylo, že při Fernetových očích někdo z přísedících skutečně ferneta objednal i pro mne...tak jsem si jej, na zdraví všem, dopřál. Fakt je ten, že jsem byl ráno postižen silnou žaludeční příhodou, která mě celý den udržovala ve značném napětí, co a jak bude večer. Endiaron a kapka onoho likéru mě však udržela sedícího a zpívajícího, bez zbytečných prodlev a odbíhání.

Lidičky byli bezvadný a tak jsme track list vytěžili do finále a přidali Byly noci a byl The End. Výtahem jsme aparát transportovali až na parkoviště, nacpali Víťovi do Galaxy a odstartovali do tmy. Za Prostějovem na benzínce jsme si nalili do krků gulášovku a přiměřenou sladkou tečku a přiměřenou rychlostí se valili na Brno, těšíc se na víkend. Hranickým dík a zdar!

Zdraví J.A.K.

Tak dnešek byl ten slavnostní. Vlastně včerejšek. Neboť pro bandu z Albandu včerejšek skončil až dnes ráno, jakože ve čtvrtek ráno... Teda ne že bychom z radosti tak mocně zapařili! Ale popořadě. Ve středu odpoledne jsme se vypravili do Benešova do studia St.Michael, abychom sobě i Vám v očekávání přivezli hotový mástr alba „Kalibrace smyslů“. Věděli jsme, že tam nestrávíme pár minut, protože jsme hotové smíchané písničky museli několikrát dokola poslouchat a vstupovat do nich, chtíc vychytat poslední mouchy. Mouchy tam byly a objevily se tu a tam i inspirativní připomínky. Michael vydatně pouštěl a zastavoval, tu přidal basu, tu stáhl hovězí vokály, sem narval cajon, tam ubral můj beglajt. Před půlnocí jsme pojali druhý kafe a nacpali do sebe zbytky trvanlivých salámů a okoralých buchet.

Ve čtvrtek, tak kolem půl druhý ráno, jsme uznali dílo zralé, v definitivní podobě vstřebatelné do mástru. Tak jsme si to celé, track po tracku, pustili do ušisek. Pořadí bylo již jasné, známá byla stopáž jednotlivých kousků, tak jsme si pohráli s mezerami (to jako s tím tichem mezi skladbami), vyplnili rodný list alba a svorně odsouhlasili vypálení na nosič. Únava byla překonána a my jsme si spokojeně pomlaskávali spolu s laserem, který nekompromisně ryl do stříbrného kotoučku naše roční radosti a strasti muzikantského snažení. Po páté hodině ráno byly dvě hotové matrice zabaleny, naše flashky jsme po okraj naplnili MB zvonků pro takové to domácí poslouchání, rozloučili se s Michalem, jeho bráchou a studiem, které nám bylo 4 měsíce skorodomovem, naskočili do mého prochladlého Maxíka a z Drahanské vysočiny (712 m.n.m.) zamířili do brněnské kotliny.

Drahý Maxík nás, ty chlapy s kruhama pod očima a s oteklýma ušima, dovezl jen 500 m za Boskovice a tam zdechl jak pes...řízení ztuhlo, ciferníky se rozblikaly, zhasla světla a my zůstali opuštěni ve tmě tmoucí v rychle chladnoucích útrobách mého MPV, v 5:12 hod. bezradní na hlavním tahu z Boskovic do Brna. Hřály nás rozžhavené telefony s naším zoufalým S.O.S. Až probuzený přítel na telefonu, Jirka Šindler, můj servismen, basbarytonem zaskřehotal, že už je na cestě. a přijel!!! Natlačili jsme Fordíka na panvágn, nacpali se k Jirkovi do vyhřáté kabiny medvěda a vydali se na základnu. Mirusova Alfica hodila kluky domů a mě rovnou do kanclu. Maxík jel s Jirkou do servisu...a prej si mám pro něj přijít odpoledne!

Tak sedím nevyspalej u svýho stolu, pouštím si naši muziku, stahuju fotky z rána, piju horký kafe a kalibruju smysly rozhozené naším dobrodružstvím. Nikdo by konec našeho natáčení a zběsilý nástup do pracovního dne nevymyslel líp. Je to nějakej konec? Ne, ne, ne. V pondělí lisujeme. V pondělí začíná už jen přímá cesta alba k vám!

Zdraví J.A.K.

A byla neděle. Přesně taková, jakou jsme si všichni přáli. Příjemně prohřátá a krásně modrá. Po měsíci příprav zkrátka byla tady a my všichni, pořadatelé i účinkující, byli natěšení. Je důležité vědět, že všichni jsou na svých místech a že všechno klape. Grily byly zažehnuty jak olympijská pochodeň, udírna zahulila (hasiči byli přítomni, takže bez poplachu), přesně načas najela zvuková technika, kdo měl ruce a nohy pomáhal seskupit sezení hlediště. K jasnému nebi byl vztyčen skákací hrad a narazil se první sud. Přijeli Olšanovi mušketýři a žonglér Martin si počal tréninkově pohazovat kruhy a míčky. Idylka..! Mr.Frgal, zvukař, rozpletl kilometry kabelů a jal se zapojovat aparaturu. Já v klidu neklidu rozplétal jednotlivé body scénáře a ubezpečoval se, že vše je jak má být.

Nebylo!!! Když potřetí vyletělo „fíčko“ a do kabelů neproudila žádoucí elektrická krev, zbledli zvukaři i hasiči. Po třináctém pokusu je beznadějně nahodit začal cirkus. Nebyl proud, zato adrenalinu bylo, že se dal stáčet do půllitrů...silná slova, orosená čela, beznaděj a zmatek. a do toho začala proudit natěšená děcka. a přišli mušketýři, prý, jestli mají někoho propíchnout. Sotva však vytáhli kordy (na věži odbíjela 15. hodina) přišli všichni Střeličtí elektrikáři a po krátké poradě na TO přišli a, představte si, proud tekl!!! Dav pořadatelský zajásal a já se mohl ujmout mikrofonu a zahájit s malým zpožděním dětskou prázdninovou slavnost.

Promluvil pan starosta a host a žonglér Martin rozjel razantně svoje programové číslo. Dobově oháknutí mušketýři nešetřili sebe ani dámu, která se jim připletla do souboje a k překvapení všech, když dobro porazilo zlo, oddali se zcela přátelením se s dětmi v dobrodružných hrách a soutěžích. Na děckách a i divácích bylo vidět, že se baví, zvláště poté, co byli všichni hojně odměňováni sladkostmi a potleskem. Kdo se nechtěl popasovat s kordem, zašel si zaskákat do hradu nebo se projet na elektrickém vozítku Segway. Útokem z boku byly rovněž obleženy, zpočátku ostýchavými rodiči, zprava pípy a zleva grily s udírnou. Obléhání hasičského podhradí pokračovalo i když zazněl zvonec a dětskému rejdění byl konec. Mušketýři se šli vrátit do civilu, Martin šel hledat ztracené míčky, a na pódiu na rozprostřeném orientálním koberci se již chystala kytarová banda Alband.

Já se šel převléknout do košulenky, kterou mi šila Helenka Bartschová, naladili jsme si nástroje a nekalibrovali všechny smysly pro Střelické diváctvo. Byl to nádherný pohled do zaplněných řad, kde seděla i moje maminka s tatínkem a všichni, se kterými se běžně či sem tam potkávám. Byl to neuvěřitelně příjemný pocit se s muzikou a texty, úplně novými písničkami a touto podstatně jemnější hudbou, než která mě provázela podstatnou částí života, rozdělit s vámi se všemi. Potlesk, kterým jste nás spontánně zahrnovali po každé písničce i na závěr koncertu, jsem bral jako odměnu a povzbuzení, že se to dalo poslouchat a že ten nedělní podvečer byl pro vás skutečně sváteční. Poděkuji za sebe i za kapelu všem těm, kteří se podíleli na přípravě a průběhu celé akce, za podporu obci, hasičům i mecenášům a samozřejmě vám, snad spokojeným děckám a dospělákům, bez kterých by to nikdy nebylo ono...a těším se příště!

J.A.Kronek

Podruhé za sebou v krátkém čase jsme se vydali za Valachy. Nezvykle v úterý. Napruženo neobvykle nádherným počasím, jalo se naše Galaxy polykat asfaltové kilometry. Tentokrát byla zvolena trasa přes Slavkov a Uherský Ostroh, neboť Bučovice stále, stále neprůjezdné. Neuvěřitelně jsme si vychutnávali ten přesun nádhernou moravskou krajinou. Nebe šmolkové, mraky barokní, obzor měkce zvlněný a...konečně parádní letní den. To nešlo nefotit. Luhačovicemi jsme projížděli téměř rekreační kochačkou. Mít prázdniny, tak spočineme na břehu vodní nádrže na chlupaté dece s chladnými nápoji.

Za kolonádou doleva směr Pozlovice a vzápětí jsme se ocitli na nádvoří hotelu Ogar. Ještě dodělat fasádu a bude to skutečný krasavec. Interiér rustikální a pódium přívětivé. Aparát jsme lifrovali zezadu kolem kuchyně, chřípí přitom maje doširoka. Těch vůní a kmitajícího usměvavého personálu! Namontovali jsme kombíčka a bubínky a připojili se k místnímu PEAVEY ozvučení. Byl čas usednout venku pod slunečiska Černé Hory a připojit těla na místní menu. Ha, pivo ČH dnes zdarma. Seriózní tah. Kapela se nehlučně a dle bontonu restaurovala. Já nehlučně dokumentoval.

Ve dvacet nul nul bylo naladěno a nazvučeno, dvacet patnáct jsme uhodili, neboť šenk byl již naplněn. Po dvou třech zahřívacích zvoncích začalo docházet k přehřívání. Z čel nám kapalo jak Andy Roddickovi z kšiltu při finále Wimbledonu. Jindy spolehlivé židle z Ikea pod naším pozadím katastrofálně klouzaly. Vše, co z nás skapávalo, spolehlivě a lačně pil můj strojně tkaný přítel tébich. Jak ten chudák trpěl. Profesionálně trpěl i rozcuchané třásně a Mirusovo neustálé pošlapování elektronických škatulek. Tracklist se dostal do finále, návdavek už jsem sice trochu promutoval, ale hosté byli očividně spokojeni. Dehydratace právě kulminovala u O snech a lžích, děkovačka a rafička teploty, která kmitala v červeném poli, se zastavila.

Chvilku jsme si navzájem a s chechotem osahávali mokré košile s ujištěním, že trpěli fakt všichni. Začala ochlazovací fáze – někomu pomohla vychlazená Plzeň, někomu Frankovka r.2006 s více než pokojovou teplotou. Halušky, které jsem si nechal až „po“, do mě zahučely, jak ty, co jsem polykal v roce 1988 na Liptovské Mare.

Zpáteční cesta s aparátem kolem kuchyně by bývala byla líně pomalá, nebýt propuklých nebeských orgií s blesky a šachetními lany deště. Zdar Ogar! Protože jsme nevyužili nabízené přístřeší a noclech, rozloučili jsme se s báječnými lidmi kolem nás a se stěrači na plný kule (Viťas je vypnul až v Žarošicích) jsme bílou elektrickou tmou hrnuli na základnu v Majlontě.

Poděkování všem z Ogaru, z Brumova, z Pramosu a Pavlovi!

Zdraví J.A.K.

Rozkaz v ten pátek zněl jasně. Jedeme na ranč! Pojali jsme to londonovsky. Cesta na sever nesnesla podceňování. Zvláště nevyzpytatelné počasí nám dělalo vrásky. Bagáž doplněna pevnými botami, rýžovacími pánvemi a claimovacími kolíky, málem už nebylo kam dát kytárky. Galaxy až po strop narvaný se podařilo zavřít a mančaft vyrazil k chilkootskému průsmyku mezi Jehnicemi a Ořešínem.

Na ranči bylo vše připraveno. Sympatický stage byl spoře zastřešen subtilními slunečníky, až jsem pojal hrůzu, co když to šedý nebe spustí přívalovou... Zvukař Olin nás uklidňoval, jako že dnes nic nehrozí, a klidně drátoval. Tož jsme vybalili naše nádobíčko, nainstalovali židle, kytárky a bednu od rajčat, a s radostí vykonali zvukovou zkoušku. Žádná sranda, když nám za zádama zadusali doopravdický živý koně. Od doby LP "Lovci žen" víme o těch nádherných zvířatech své, tak jsme je ani nehladili ani nekrmili. Jenom jsme si přáli, aby při koncertě nedělali to svý 'frrr,frrr', čímž by nás mohli vyhodit z rytmu.

Občerstvovací station tady mají skvělej. Bytelný stoly, židle, barůvka, krb i ceny působily velmi přátelsky, ani se nám nechtělo ke strojům. Ale zmáčkli jsme to kousek po čtvrt na devět. Ocelový nebe s neškodnými, ale strašidelnými blýskavci za náma, před sebou barevný reflektorky , dřevěnej parket a panorama údolí. O co dál od nás seděli návštěvníci, o to víc dávali o sobě vědět tleskačkou a halekáním po každém zvonku. Koníčci byli v pohodě. Aby ne, když jim tady každou chvilku někdo testuje hudební sluch! Já vím, chyběly mexický vlny a Exploze, ale vše nahrazoval příjemný zvuk páně Olinova aparátu, milosrdný nebe a klasický playlist. Nebýt prasklé elixírky G na mojí furchovce, tak by si ten páteční večer jen tak plynul. Fernety nahnaly pár gentlemanů s dámami na zaploužení, dodali jsme Svátek Pátků a boj utichl. Z lůna přírodního amfiku jsme se nechali dobrovolně natlačit do saloonu a tam vypuklo jemné obžerství ve společnosti gratinovaných kolen, kozích rohů, plzničky a úžasného červeného. Vybroušený personál a vybraná pokoncertní společnost nám dala spočinout do jedenácté. Bylo nutno nenápadně prchnout. Váčky s nugety se sice nekonaly, ale vykolíkováno bylo zodpovědně, bude se milo kam vracet. Jack London by měl radost...

Zdraví J.A.K.

Ve středu 3. června jsme v 17:45 postupně, ověšeni nástroji a dalším nezbytným muzikantským nářadím, prošli pasovou a bezpečnostní kontrolou do odletové haly brněnského letiště. Vstup do schengenského prostoru zkomplikoval můj milovaný koberec, který se jednak nevešel do rentgenové škatule, a jednak svojí velikostí a pečlivým zabalením, vzbudil u přísně se tvářících bezpečáků podezření. Jelikož nebyla po rozprostření na zem zjištěna žádná chladnoucí persona, mohli jsme vystoupat do patra a připravit v klidu albanďácké ležení.

Vernisáž fotoobrazů z cest nazvanou „Kde se létá vzhůru“ již podruhé instalovanou v nové odletové hale letiště Brno-Tuřany odstartoval Alband Fernetovýma očima a Náručí dobrého světla a po té celou uvedl autor fotografií a celého projektu náš kamarád Dušan Procházka.

O hosty a překvapené cestující odlétající na Heraklion se tradičně příjemně postarala Adámkovic Moravská vinotéka s rautíkem (ani jsme neolízli) a vynikajícím vínem (lízli jsme kapku či dvě…). Obrazy nádherně visely, my akusticky bušili, Zdeněk Korčián scénoval historickým foťákem a maxiaktem, Froso rozvlnila dav řeckými písněmi a tanečky a nad tím vším se mile usmívala vicemiss ČR, krásná, štíhloučká Elizavet Charalambidu, patronka akce.

Mix zvuku Mr. Frgal zvládl na výbornou a náš playlist sedmi zvonků jsme ukončili „To jsme my“. Zhasla světla, zvuky utichly a hala se pozvolna vyprazdňovala i parkoviště značně prořídlo.

My měli, jak jinak, problémy s opuštěním prostoru letiště, elektronická závora se nechtěla před našimi vozidly zvednout. Až přímým zásahem ředitele si dala říct a letiště nám dalo sbohem. Leave parking till 15 min.!!

Je to jasný, na Mallorku letíme až za měsíc...

Zdraví J.A.K.

Květen miluju. Obzvláště, je-li jasný po ránu a teplý a vlahý večer.

Koncem dubna už nebyl čas na hrdinství, tak jsem pojal myšlenku narvat naši akustickou úderku do dvorany Domu Pánů z Kunštátu, přivléci sem aparaturu, koberec, židle z Ikea, trochu světel, pár chlapíků ovládajících violoncello a harmošku, a pozvat přátele, kterým symbióza s májovým večerem a Albandem udělá dobře.

Znáte to, chcete oslavit narozky, modlíte se, abyste na nic a na nikoho nezapomněli, prostě máte nervy. Ale tentokrát se nic nespiklo, vše vycházelo, klouzalo a...dvacátý den májový, jak vymalovaný. Kavárna Trojka byla skvělým partnerem, slečna Karolína mojí spolehlivou a pracovitou pravou rukou, Mr. Frgal to měl taky pod kontrolou a Vy, naši milovaní diváci, jste byli usměvaví, napucovaní a připravení.

Hrát a slavit v tak nádherném koutku Brna bylo jedinečné a skutečně sváteční.

Soubor, rozšířený o violoncellistu Aťu Lukáše a rozevlátého akordeonistu Františka Šíra, mohl tak zaznít v pár písních netradičně a romanticky, nové pecky, hrané veřejně poprvé, byly uctivě přijaty. Já s potěšením a bez trémy zíral na ten ztmavující se obdélník nebe nad námi, na nezvykle inscenovanou mexickou vlnu i tanečníka Georgie, který nakopnut akustickými proudy, krátce svlečen do půl pasu, prožíval si svých třicet vteřin slávy při sólovém tanečku.

Šatna plná květin, přívlastkových vín a dalších skvělých dárků byla připravena nás po přídavcích přijmout a provlhlým a šťastným nám dáti odpočinou a vychladnout.

Mám sto chutí nechat vyhlásit 20.květen jako Mezinárodní den štěstí a pohody. Ať neslaví jen Býci a Blíženci, ale ať si taky užijou i ti, kteří mají radost z obyčejných vteřin života.

Děkuji všem, kteří nás přišli obejmout...

Zdraví Jaroslav Albert Kronek a ALBAND

Čtyři chlapi, auto narvaný krámama, dvě navigace, skvělá nálada a odhodlání, že přišel ten čas splnit slib, kterej jsme dali brumovským o vánocích. Takhle jsme si v sobotu vyrazili s naší úderkou na Valašsko. Výlet se zvrhl hned co jsme opustili Brno. Nahlas se nám dohádaly navigace, neboť neprůjezdné Bučovice byly nad síly jejich letovaných tchajwanských obvodů. Tak jsme jeli po čuchu, kdesi v dálce jsme tušili závany brumovské, loni vypálené slivovice trnkovice. Satelity nesatelity za dvě hodiny jsme zaparkovali pod broumovským hradem. Tradiční uvítání chlebem a solí bylo jak na potvoru nahrazeno zmíněným mokem a domácím uzeným. Amfiteátr už žil Brumovským semaforem – festiválkem. Ujal se nás kastelán a zodpovědně nás provedl kamenným hradem s překrásnou vyhlídkou a upraveným podzemím. Osahali jsme dělo i kouli, došlo i na strašení. Kastelán na tři vteřiny zhasnul v podzemí a albanďáci pištěli jak Bee Gees v Tragedy….. Po kochačce jsme sešli z hradeb a usazeni v první brázdě jsme si vychutnali Luboše Pospíšila a 5P.

Soustředili jsme se hlavně na bubenici Páju, která vařila, až jí dredy lítaly. Výbornej zvuk a atmoška a…skvělý publikum, bylo se nám na co těšit.

Vlahý večer. Bylo, kvůli nadmořské výšce a krutému vzduchu, třeba zavlažit…

Po 21.hodině jsme vylezli na židle a spustili netradičně Barmany. Dál už to bylo tradiční, posluchači nás odměňovali potleskem a my drnkali bez pauzy. Odešlo asi pět diváků, kterým bylo jasné, že Kronek dneska řepou mlátit nebude. Vzápětí ale přišlo dalších třicet z podhradí, neboť se domnívali, že po 100 letech na hradě straší.

Zapremiérovali jsme novou píseň „Náruč dobrýho světla“ a slavné májové dny oslavili „Zapomenutými muži“…..a finito. Luboš Pospíšil se svými bojovníky a Johankou Pájou vydrželi celý náš koncert a jako, že dobrý. Pořadatelé nás mile překvapili druhou večeří s oblohou okurek a přílohou švestek(!)

Těžko se nám nakládal aparát, poněvač tma pokročila a nastal trochu zmatek s vozidly umělců, která musela kličkovat mezi početnými hloučky diskutujících. Vše bez zranění.

Naloženi a rozloučeni se sympatickými pořadateli, bezvadným zvukařem (toho nám bylo dost líto, neb byl na začátku akce zasažen bednou z nejvyššího postu PA do čelisti, tato téměř urvána, rozseknuta a krváceje čekala na jasné šití – na příjem byl avizovám do zlínské nemocnice až po skončení celé produkce, bléé…) a lidmi z podhradí jsme se napřeli k domovu.

Ale ouha. Jako by nám nebylo dopřáno již nikdy spatřiti milované Brno, tmou, hvozdy a kotáry jsme se místo do Luhačovic vřítili do Sidonie a po proražení pomyslné hraniční závory zastavili na výsostném území Slovenské republiky. Nemaje eura (honorář byl v českých) bylo obráceno a houpy hou krajinou mazali jsme tmou konečně domů.

Byla vlahá noc…

Zdraví J.A.K.

Snad za to můžou příjemné dny májové, snad je to vzpomínkou na úderku v podzemí, nebo, a to nejspíš, za to můžou narozky.

Borec z FedExu postavil přede mne nenápadný balík, chtěl podpis a pak prchl. Nic netikalo, popadl jsem kudlu a balík rozpáral jak nedělního králíka (máte přece rádi smaženýho a vař.bram.m.m., ne?)

Překvapení veliké, radost nepopsatelná. Balík ze Znojma pln dvěma krásnými lahvemi...Zweigeltrebe 2006 - výběr z hroznů a Rulandské modré 2006 – pozdní sběr. Nádhera.

Jo, a kartička a foto od Marcely a spol. (oslavenkyně z našeho znojemského podzemního koncertu) s přáním všeho nejlepšího k ….tinám!!! a prej na zdraví! Teda, bando ze Znojma, fakt moc děkuju za dárek a přání a vzpomínku na muziku…

Zdravím všechny J.A.K.

I po delší době jsme vyrazili na tour mimo Brnisko.

Po nutném nákupu travního semene a Antimechu ve znojemském Baumaxu jsme díky Mirusové navigaci dospěli ke gastrocentru "Na věčnosti". Jako středověcí odsouzenci jsme vstoupili do přehlubokého a velmi tmavého sklepení, kde jsme byli přivítáni pořadatelkou, majitelem, reprákovou Radúzovu a prťavým pódiíčkem. Když se Libor hodně uskrovnil, tak jsme se vešli i s aparátem. Bylo prostřeno, nalito a po tuhém boji s aktivním burácejícím a stávkujícím odposlechem vše začalo. Mladá, předskakující kapela drhla španělky a housle a s ničím se moc nepárala. Hráli chlapci předlouho a statečně.

Když přišla naše chvíle, Mirus svrhnul svůj pohár červeného protistresového do kufirku se šňůrama a šlapkama, takže stres a nervy, já si odkopl Mattoni, takže mokro a žízeň, jenom Libor a Víťa, potrhaní smíchem, byli ready. Posluchači navázali kontaktáž už po Barmanech a po Absolutním sólu nás nepustili, dokud oslavenkyně nedala s mojí pomocí Explozi. Několikrát jsme se děkovali a cosi přidávali. Značně provlhlí jsme se přes protesty a  diskutující překážky dostali na vzduch, na ulici a do vozu a rychlostí vlastní jen Víťově Galaxy mazali ku Brnu. S pokřikem "...zájezdy jsou maso!" jsme zakotvili v motorestu "U Toma" pozřeli opékanou klobásu s chlebíkem a jelo se domů.

Zdraví J.A.K.

posvícení není každý koncert...

Hráli jsme závodníkům, kteří zahájili sezónu hrnutím přes zimu chystaných vozů do strašných kopců. Evropský pohár. Ceremoniál vyhlášení vítězů se odehrál v sympatickém sálečku restaurace "Na Rychtě" v Újezdu u Brna.

Mr.Frgal přijel s aparátem jak pro Metallicu, my přijeli bez artilerie bicích DW a bez milovaného koberce, ale s kompletním repecem a skvělou náladou… V sále fungovaly divadelní reflektory (6 x 1000 W) takže nasvícení scény bylo excelentní, vyhlašování odsýpalo, hymny se nekonaly. Závodníci si na stupních vítězů převzali cenné poháry – malé, větší a maxikalichy – pro výzdobu garáží a obýváků, polkli ve chvatu chlebíčky a vyžahli rychlá pivka a ověšeni rozchechtanými mechniky se odebrali do padocku ke svým strojům a k separátním oslavám, k čemuž nás už evidentně nepotřebovali...

Po odehrání základních pěti kousků vznikla pauzička (aby se nadechl moderátor) přičemž jsem byl odchycen jedním postarším pilotem a varován, abych naši hlučnou produkci ztišil, neb jsme móóóc nahlas (?). Velmi podiven tímto, jsme se s kolegy odebrali produkci dokončit.

Sál se během 10ti minut, po odchodu motorové společnosti, naplnil Albanduchtivými posluchači a koncert dostal stabilizovanou podobu, pohodu a dokonce byl s davem mohutně chorálován Pejprbek (!!!), přidána Půlnoční lady...a naše akustická formule byla v cíli.

Klasické focení u baru, památníčky a verbálně připomenuty pamětníky nezapomenutelné roky 1982 až 1985 s KERNem a připomenuto (několikrát) bylo, jako že dobrý, ale že by jsme měli přitvrdit. To už jsme nevydrželi, rozloučili se s příjemnými pořadateli a se zbalenýma cajkama opustili Rychtu, přestože noc byla mlaďoučká, víno vynikající a klobásky na kolečka krájené velmi pikantní. Ráno se jel Sepang (F1) a já chtěl být u toho!! Tak zase někdy...

Zdraví J.A.K.

že je život fofr, to už jsme asi všichni zaznamenali, ale že to je takovej mazec, to jsem si sám uvědomil v úterý. V půlce února jsem se mazlil s Roburem Dobyvatelem pro plakát na koncert v Erňáku a den za dnem promýšlel, co tam spáchat a že je dóóóst času. Nedočkavost a napruženost jsem si zpestřoval domácí přípravou programu, přelešťování napadů novejch zvonků a páchání textů. Takhle v sobotu brzo ráno přišel na svět Paperback, v týdnu na prubě si jej kapela nalila do hlav, strun a rukou, pak přišel František a nalil ho i do měchu tahací harmoniky. a bylo! a nejen to. Když jednou podlehnete pokušení nasadit si do aranžmá takovýhle nářadí a ono to zafunguje i v jinejch písních, sklátí vás to do průmětny a cítíte nirvánu (ten pocit Kolumba, když na něj ze stěžně zařval námořník "...země, vole!").

Prozradím tajemství č.1: v onu sobotu byly vyšlechtěny ještě další dva kousky, přísahám, jsem se textařsky absolutně vyflusl, no ochutnávka zase příště...

Prozradím tajemství č.2 : všem a zvláště Dědkovi (kterému tímto děkuji za mimořádný report)...premiéra č.8 (viz vzkazy).

Kapele (až na Libora) libo spočinouti bylo na koberci (peršan z Moravanu n.p.), kterýmu jsem umožnil potřetí v životě změnit stanoviště. Roky byl svědomitě opečováván mými rodiči v našem obýváku, roky ležel smotán a pohozen na mojí půdě, a hle, 24.března 2009, mnou praklem zmydlen a vyluxován premiérově podložen pod Alband v Erňáku. Ach třásně, ty prokleté třásně – před koncertem narovnány, při koncertě masakrovány. Stejně jako já.

Suché konstatování ke koncíku. Pro mě začal už v 16:00 příjezdem Mr. Frgala a tahačkou aparátu do 2.patra, následně najížděli muzikusi (tahačka do 2.patra) přijela Moravská pojízdná vinotéka a mok citlivě transportován do 2.patra. Kvůli tahačce nebyl už připuštěn pivovar (k lítosti Dědka), na kegy už nebylo sil (Erňák není Bigbít). Pak přijeli kameramani. a ti si cajky tahali sami.

Pak chodili lidi, pak jsme hráli, pak přišli policajti a chtěli umělcům obouvat prej blbě zaparkovaný kraksny (Mirus promine), pak jsme ještě trochu hráli a až pak byl konec.

Celej tanec nanovo, ale z 2.patra na ulici...to šlo!

Já zamykal Erňák a BKC. Bylo 23:00 hodin.

Děkuji všem, kteří se vydali..... Těším se příště!

Zdraví J.A.K.

Bylo nevyhnutelné vyrazit si ve středu do klubu. Za muzikou. Za chlapama...

Nejen proto, že narozky slavil Ozzy. To, že má šedesát se říkalo hodně nahlas a s vytřeštěnýma očima. Hlavní důvod mého naklapání do Melodky bylo pozdravit a poslechnout si chlapíky z DOGY. Rozumíte, na HEY!ku anoncovali unplugged, tak uznejte sami, to nešlo obejít.

Po osmé vlítli na scénu čtyři sněhuláci a vánoce nevánoce vůbec se s náma nepárali.

Takovou nadílku pod stromeček jsem sblajznul i s jehličím a ozdobami.

Izzy a Lumír se španělkama, podporovaní plnohodnotnou rytmikou vykonali popravu "bez napětí" způsobem, který mě dostal – jedním sekem. Bylo to hutný, kompaktní, jedna hitůvka střídala druhou a na otázky – jestli "sme tady?" jsem řval s davem, že "JÓÓÓ!!" jako s chorálem od MANOWAR... Trochu folkové romantiky mi dopřál Lumír, když začal tahat měchem elektrifikovaného akordeonu(!) a pak zase mletí do jitrnic, skákání až do stropu, chlapácký sbory – nešlo uniknout, nešlo se nezúčastnit. Celej koncert jsem stál na lavici, fotil a tleskal jak blázen. Móc dobrý tahle DOGA. Ani dobře nevím, jak jsem vyžahnul litr Frankovky. Ve finále jsem s těma drakama od DOGY dal po kalíšku zelené, popřáli si skvělý koncerty a krásný vánoce. DOGA prchala do Práglu a já do Střelic. Palica mě duněla ještě ráno...dobrou muzikou!! Připojuji pár (1, 2, 3) malovaných momentek.

Zdariš Albanďáci !

J.A.K.

Takže, miláčci, připomínám, že za měsíc v Bigbítu...

Zdraví J.A.Kronek

Ve středu 24.9.2008 jsme využili pozvání zpěvákabásníkaspisovateledramaturgarežiséra Jirky „Vondra“ Vondráka do kinošky v Černých Polích.
   Vondr nám a divákům nabídl svoje filmové počiny o Jarkovi Nohavicovi a já s Liborem zabušili do strun dva zvonky – To jsme my a v premiéře Eagle Scout . V komorní atmosféře a s komorním aparátem. Moderátorka Marcela Vandrová (Čs.rozhlas Brno) uvedla mimo nás další hosty – Ondřeje Suchého a zpěváka Petra Ulrycha.
   Kinokavárna, mimochodem s příjemným interiérem i gastronomií, se k nám chovala velmi přátelsky. Při promítání jsme si vychutnali velmi dobrý Cabernet Savignon pozdní sběr 2005, půlce Albandu stačila sedmička, naštěstí filmy nebyly celovečerní. Fakt paráda.
   Vondrovi jsme poblahopřáli k jeho dílkům, zdvořile odmítli pozvání na raut (na noc se necpem) a prchli domů. Kinoška se nám nejevila špatná pro náš eventuální budoucí samostatný koncert. Budeme se spolu s vámi těšit...
Přikládám trochu fotek. Zdařiš !

Zdraví J.A.Kronek

Pozvání na oslavu narozenin se neodmítá. Navíc, když má oslavenec 6 let a je ortodoxní bigbíťák. Vybaven dárečkem a správně upraveným zevnějškem jsem vstoupil do studia brněnského Rádia Hey. Tady všude byl ten zmíněný oslavenec.
   Ve vysílacích kójích, za mikrofony, ve foyeru a zejména kolem švédského stolu s lahůdkami, dortem a výborně vychlazeným černohorským pivem. Dopřál jsem si kafe a zavčas jsem předal dar – fotografii výlohy londýnského Rock Cafe, kterou jsem pořídil svým Nikonem při výletu na fotbalové utkání ČR vs. Anglie minulý týden ve Wembley.
   Za trest jsem dostal úkol zahrát si na moderátora a přečíst live sportovní zpravodajství. Tak jsem se trochu zapotil i zakoktal, jména řeckých reprezentantů skutečně nemelu každý den, ale snad mi posluchači odpustili.
   Z kóje sporťáka jsem byl přesunut do studia hlavního hudebního vysílání a ve společnosti spíkrů a hostů jsem do éteru valil svoje blahopřání rádiu a vedl nekřečovité řeči o stavu a vývoji bigbítu v Česku a ve světě.
   Martin Kudlička se vytasil s kytarou Ovation s nenaladitelnými strunami, ale jinak dobrým zvukem a hned, že se mám do toho opřít a vypustit něco do mikrofonu.
   Štěstí přeje připraveným, takže jsem nezkolaboval a vytáhl nedávno dokončený text nové písničky, která se ještě pořádně neohřála ani na zkouškách Albandu, a dopřál jsem světu premiéru pecky "EAGLE SCOUT". Věcička, která je o dobrodruhovi Stevu Fossetovi a stane se součástí nově vytvářeného koncertního programu. Bez těch mých chlapů to nebylo ono, ale neodflákl jsem to a sklidil dokonce ovace ve studiu.
   Býval bych tam seděl až do noci, ale přicházeli noví a noví gratulanti a jak jsem později zjistil v autě při poslechu vln 96.8 večírek gradoval a tohle mimořádné vysílání Heyka! bylo nesmírně povedené a poslouchatelné.
   Přeju sobě i Vám, ať se Rádio Hey! dobře ladí a poslouchá. a mimo Explozi a Blízko nás ať taky brzo zazní i něco od toho Albandu...

Zdraví J.A.Kronek